znakcr.gif(6 kb)  Obecní úřad Čečelovice
  Čečelovice 32
  388 01 Blatná
  383/49 40 75
  obec@cecelovice.cz

Základní informace Historie obce Obecní úřad Aktivity obce Fotogalerie Zajímavé odkazy Novinky Kontakt
Nabídka
Základní informace
Historie obce
Obecní úřad
Aktivity obce
Fotogalerie
Zajímavé odkazy
Novinky
Kontakt

©Michal Gutwirth

Josef Smitka
Josef Smitka

  Za vsí, na jižní straně svahu, v pískovně stálo zvláštní obydlí "Pepíka dudáka" - vlastním jménem Josefa Smitky, také "Pepíčka z Čečelouc", který žil v letech 1888 až 1957. Dnes o tomto muži lidé hovoří jako o podivínovi. Měl nevlastního otce, a tak musel jít do služby. Učil se kominíkem v Rakousku, odtud se vydal na cestu přes Německo do Itálie. Byl to velký dobrodruh a cestovatel. Přihlásil se do cizinecké legie. Zde ale vládl tvrdý režim a Pepíček proto po dvou letech uprchl lodí do Itálie a pak do Řecka. Ani v těchto zemích se mu nevedlo příliš dobře. Nějakou dobu také pracoval jako zápasník v nějakém cirkuse. Poté se vypravil lodí do Ameriky. Protože neměl žádné peníze, musel si cestu lodí odpracovat coby topič. Na této cestě zažil také srážku lodí, neštěstí však přežil a doplul v pořádku. V Americe nezůstával na jednom místě, ale stále cestoval. Nějakou dobu zde pracoval jako sluha v nemocnici.

  V té době se mu nevedlo už tak špatně. V Evropě zatím probíhala I. světová válka a on cestoval po Dánsku, Švédsku, Turecku a dalších jiných zemích. Po skončení války se vrátil do Čech. Dokonce se s kyticí v ruce vypravil prý na Hrad, ale byl samozřejmě zadržen a odvezen do Dobřan na léčení. Z léčebny byl propuštěn asi po pěti letech - vyzvedl si ho zde jeho nevlastní bratr Karel. Josef práci zrovna nevyhledával. Žil z toho, co mu kdo dal. Po nějakém čase se znovu dostal do léčebny, tentokrát do Bohnic. Pomáhal zde krmit prasata. Na cestách se naučil několik cizích jazyků, které celkem bez problémů ovládal. Protože uměl samozřejmě také angličtinu, dělal za války tlumočníka Američanům. Dále hovořil italsky, španělsky, německy, trochu francouzsky a arabsky.

  Při svém putování po Čechách si v Domažlicích koupil dudy. Od té doby se mu začalo říkat "Pepík dudák". Naučil se na dudy hrát a dokonce si sám skládal i písničky, jejichž texty byly většinou obhrublé. Cestoval celý život sám s dvěma vlčáky, kteří táhli malý dvoukolák, v němž měl všechny své potřebné věci. Smitkova chatrč 1953Když Pepíček zestárnul a už tolik necestoval, postavil si v Čečelovicích, jak bylo již zmíněno na začátku, malou chaloupku. Chaloupka byla stavěna především z hlíny a kamení a střecha byla pokryta došky a slámou. Nejdříve bydlel pouze v jedné polovině svého obydlí, v druhé měl obecního kozla a psy. Říkalo se, že psy choval pro maso, kůže vydělával a šil si z nich oblečení.

  Po dostavění svého domku zde bydlel se svojí družkou Tonkou - Antonií Štěchovou, která ocházela z Nezdřeva. Obecní úřad v Nezdřevě jí musel vyplácet podporu. Pro tu si chodila z Čečelovic vždy s Pepíčkem do svého rodného bydliště. Byla toho samého ražení jako Pepíček. Byla také podivínská a žebrala. Tonka ke konci života přestala chodit, protože již dřív měla nemocné nohy. Pepíček se o ni ale pečlivě staral. Jeden čas také pásl lidem v Čečelovicích husy, ale to ho příliš nebavilo.

  Po únorové revoluci mu obec nabízela volný domek, ale Pepík se nechtěl svého domečku vzdát. Odmítl i peníze, které mu byly nabízeny, nepohrdl pouze kalhotami. Když jezdil po vsi a žebral, nikdo ho nechtěl vzít dovnitř, protože prý strašně páchl (kůže, které nosil nebyly dobře zpracované), každý mu však dal vždy něco k jídlu. Děti ho občas zlobily a házely na něho kameny, Pepíček pak na ně křičel a děti ze vsi se ho bály. Až do své smrti se staral o svou družku i o psy sám.

  Neví se přesně, kdy zemřel. Byl nalezen mrtvý ve svém domku. Psi mu byli do konce života tak věrní, že nechtěli nikoho pustit do chaloupky, když se lidé pokoušeli dostat k mrtvému. Tonka byla pak odvezena do domova důchodců do Lažan.